Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Město bylo letní horkém napjaté jako pyj před souloží a do ulic se snášela tma černá jako vzrušený anál. Tak nějak by se slušelo začít report z bizarní akce, která se 12. června konala v příjemném vinohradském klubu Bordo. Realita byla ovšem zcela prozaická. Tatarák v noblesním podniku, který se ukázal být prvotřídním buzincem a následný příchod do sálu, kde se po sobě frontmani I LOVE 69 POPGEJŮ váleli a jeden druhému rval do análu mikrofon. Krásná nezáměrnost v umění.
Performance popgejů byla zábavná po všech stránkách, chatrné kostýmy, vystrčené prdele, ke konci bonusové obnažení ptáka a divoké poskakování, to vše do emulovaného kraválu kláves a Macintoshe na hranici špatných popových vtipů z 80. let a nezvladatelného elektro kraválu. Duo šoumenů v popředí se trumfovalo v nápaditých pohybových variacích, hysterickém řevu a hekání a já musím říct, že jsem se touhle pop-gay demencí bavil jako už dlouho ne.
Po krátké pauze se kvartet českých pošuků v přiléhavých trikotech a trenkách vyměnil za podobně oděnou čtveřici z polského Gdaňsku, která navíc přidává neumělé glamové malůvky po těle. Začala se ta správná dickózní show. DICK4DICK na pódiu produkují hodně zemitý a fousatý rock / punk líznutý agrárními odnožemi metalu a od hlavy až k patě pocákaný dvojsmysly, které jen dotvrzuje výtečná projekce. V real-timeu vytvářené koláže reklam, artificiální smyslnosti a podivných tvarů odráží obrovskou energii, která se rodí z tradiční rockové instrumentace. Je to pokleslé, je to živelné, je to rychlé, je to zábavné, je to sexy.
Paradoxně jsem s povděkem kvitoval občasný osvěžující odskok od kytar k čistému a velmi chytlavému elektro / pop / disku, ve kterém hraje prim neskutečný Dick Dexter v igelitových slipech. Původní profesí bubeník, před mikrofonem ovšem opravdový a unikátní magor, který má hlas jak android a stejně řízné pohyby. Z repráků se mimojiné hrne jakási techno příšernost v polštině v přechodech naředěná riffem „Master Of Puppets“. Přídavek se mění na elektro blázinec, Bobby Dick leze po odposleších, projekce pulzuje, energie bouří... Výborné.
DICK4DICK přivezli do Prahy zábavnou rockovou performance, která trochu smrdí historií žánru, pot jí páchne osmdesátkovým popem, fusekle jsou cítit pornem... ale hlavně zábavou a požitkem z toho, že se na pódiu může retardovat. Rock jako pornografický blázinec. Štve mě jenom to, že nedali Kefír.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.